Slepý test

publikováno: 3. 4. 2011 autor: Hugo Kottás

Na začátku tohoto netradičního testu stála nabídka Mira Mihálika, šéfredaktora váženého motoristického týdeníku Autocar. Potřeboval se přesvědčit o tom, jestli se dočista nezbláznil, když považuje jedno z nejobyčejnějších aut za řidičsky velmi přitažlivé. K vyvrácení Mirovy diagnózy postačí páska přes oči.

Věrní čtenáři Autocaru si jistě pamatují editorial Schůzka naslepo z čísla 11/11, ostatní uvedu v obraz nastíněním situace. Miro byl navážkách, jestli by si nepotřeboval vzít volno poté, co se mu jedno z nejobyčejnějších aut začalo velmi líbit. Nedokázal rozlišit, jestli je svěží vánek starých časů mezi moderními auty opravdový, nebo si jen výtečnost testovaného auta přikrášlil. Pomoc nemohl hledat u svých kolegů redaktorů, jelikož předpokládal jejich podobnou "profesní deformaci vnímání reality". Jal se tedy povolat člověka moderními auty příliš nepolíbeného, tedy mne, abych mu potvrdil, či vyvrátil jeho poznatky. Celý test probíhal za mé nevidomosti, což mělo zaručit, že mé mínění nebude ovlivněno předsudky vůči značce.

Zavázání mých očí šátkem provázelo zbystření ostatních smyslů, vyjma schopnosti orientovat se v prostoru, která se naopak rapidně zhoršila. Stále jsem tak schizofrenně střídal své představy o velikosti auta - jednou mi při nastupování přišlo veliké, jednou zase nízké a sportovní. Tuto myšlenku sportovnosti jsem si zafixoval po celou dobu testu a ani sebepřesvědčivější fakt mě nedonutil tuto myšlenku opustit. Dokonce jsem měl jasno i v barvě auta, tedy že bude zelené, i když v přeneseném významu. Ano, stále jsem myslel na Hondu CR-Z a čímkoliv na mě auto zapůsobilo, byl jsem vždy opravdu potěšen, že Honda funguje tak, jak jsem si to vždy představoval. Dokonce i projev motoru mi seděl k nebohé patnáctistovce. Jediné, co jsem pominul, byl chybějící zátah elektromotoru. Nakonec jsem si ke konci testu uvědomil, že pasažéři na zadní sedadla nastupují svými vlastními dveřmi bez nutnosti sklápět přední sedadla. V tu chvíli jsem konečně opustil myšlenku na Hondu CR-Z a po zvážení, co již česká redakce Autocaru měla a neměla na testování, jsem se chytil Peugeotu 508 nebo nového Fordu Focus. Jak se nakonec ukázalo, hádaným autem byl Hyundai i30 CW.

Nerad bych opomněl přiblížit, jaké to vlastně je seznamovat se s novým autem úplně poslepu a tak ho také řídit. Nejprve jsem upadl do mírné frustrace z toho, že budu takto trávit následující tři hodiny svého života, což mi poskytlo dostatek času k tomu, abych si uvědomil, jak cenným orgánem lidské oko je, přestože technicky je to orgán dost nedokonalý. Vtipná mi přišla bezradnost, s jakou se snažím směřovat auto správným směrem, přičemž nemám vůbec šanci ani trochu tušit, kde jsem, kam mířím a co se nachází kolem mě. Ve chvíli, kdy jsem zastavil u křižovatky a dával jsem přednost jinému autu, jsem strašně toužil vidět výraz toho řidiče nad tím, kdo naše auto řídí.

Poté, jsem se na závěr testu posadil na sedadlo spolujezdce, aby mi Miro mohl více přiblížit chování auta při ostřejším zacházení. Kupodivu mi, narozdíl od kameramana, nebylo nevolno. Je zvláštní, o kolik více prostoru k vnímání chování podvozku člověk má, když se nemusí věnovat samotnému řízení. V tu chvíli jsem začal Mirovi potvrzovat jeho původní myšlenku, která nás k tomu netradičnímu testu vlastně přivedla. Opravdu je to auto tak dobré a působí, že bylo sestaveno podle tradičních hodnot aut ze staré školy, tedy bez ohledu primárně na moderní požadavky zákazníků, které s požitkem z řízení mají pramálo společného. Přičemž je nutné podotknout, že i tyto moderní hodnoty autu nechybí - stále je přijatelně odhlučněné, tak, aby byl příjemný zvuk motoru slyšet, ale při cestování nerušil. Podvozek nabízí ideální kombinaci komfortu a stability, přičemž je v tu správnou chvíli zábavně nepřilnavý, a v blízkosti limitu je příkladně vyvážený a řiditelný.

V tu chvíli přijde vhod asi největší překvapení celého auta - přední sedadla. Poskytují boční vedení, které nemá konkurenci ani mezi mnohými "sportovními" auty, natož mezi obyčejnými hatchbacky a kombíky. Interiér je jednoduše sestavený a potažen na dotek příjemnými materiály, ale cena je na nich stále znát, což vlastně nakonec ani nevadí. Ovládací prvky jsou skvěle rozmístěné a ergonomie palubní desky příkladně jednoduchá a intuitivní. Jedinou velkou rezervu shledávám v řazení. Je přesné, rychlé, ale naprosto odtažité - neubráníte se dojmu, že řadicí páka svým chodem, koneckonců i designem, připomíná spíš joystick. Řízení poskytuje přesně takové množství citu a zpětné vazby, které dnešním autům tak zoufale chybí. Jediná umělost, která může trochu vadit, spočívá v chodu kolem středové polohy, kde volant ve vyšších rychlostech nejde lehce, ale zdánlivě záměrně hodně ztuha.

A jak Miro již v editorialu předesílal, na průběh celého testu se můžete podívat prostřednictvím pohyblivých obrázků. Jelikož je to první videoprojekt na stránkách Petrolhead's Phorum a video nebylo prvotně zamýšleno, vlastně vzniklo jen jako zpestření nedělního odpoledne a v naprosto amatérských podmínkách, berte, prosím, jeho kvalitu a technické zpracování s rezervou.